Poslanci se v připomínkovém řízení zabývají už třetí podobou návrhu o hromadných žalobách. Tlačí je čas – právní úprava, která bude odpovídat požadavkům evropské směrnice, musí začít platit nejpozději letos 25. června, jinak Česku hrozí postihy. Návrh je tak spíchnutý horkou jehlou a reálně se může stát, že výsledný zákon poškozeným spotřebitelům tolik potřebnou pomoc ani nepřinese.
Hromadné žaloby by měly přispět zejména k odstranění nekalých praktik v podnikatelském prostředí a ke zkvalitnění poskytovaných služeb a prodávaných výrobků, pokud by se podnikatelé museli hromadných žalob obávat.
Dosud mohou nepoctiví podnikatelé poškodit v případě bagatelních částek celkem beztrestně stovky či tisíce zákazníků, kdy jedinou reálnou sankcí jsou negativní recenze na internetu, protože spotřebiteli se vymáhání nízkých částek ekonomicky nevyplatí. A právě v tom by měly hromadné žaloby pomoci. Více bagatelních nároků spojí do jednoho, který dosahuje řádově vyšší částky, díky čemuž může být vymáhání pro žalobce v teoretické rovině mnohem atraktivnější.
Výhodou hromadných žalob by mohla být také jejich preventivní funkce. Už jen hrozba, že proti společnosti bude podána hromadná žaloba, může výrazně zvýšit motivaci nedopouštět se protiprávního jednání, protože podání hromadné žaloby by mohlo znamenat nejen výraznou ekonomickou újmu pro společnost, ale také ji může poškodit v očích jejích zákazníků, obchodních partnerů či zaměstnanců.
Jenže, pokud projde současné znění návrhu zákona, tento záměr se zřejmě naplnit nepodaří.
Neziskovkám se nevyplatí hromadné žaloby podávat
Hlavní neduh navrhované právní úpravy vychází z obavy, aby hromadné žaloby nesloužily jako nástroj účelového konkurenčního boje firem. Možnost podávat hromadné žaloby by tak dle současného návrhu měly mít možnost za spotřebitele podávat pouze tzv. neziskové osoby, tedy právnické osoby, typicky např. spolek, který funguje na nevýdělečné bázi. Navíc obsahuje podmínku, že se musí ochraně spotřebitelů věnovat dlouhodobě – minimálně tři roky. Takovým subjektem by tedy mohl být např. dTest nebo Sdružení českých spotřebitelů.
Tato etablovaná neziskovka přitom musí být registrována u Ministerstva průmyslu a obchodu a musí zajistit povinné zastoupení advokátem. Praktický problém tedy je, že takových subjektů mnoho není a nejsou na vedení těchto sporů personálně ani finančně připraveny. Lze důvodně očekávat, že hromadná žaloba bude nákladná a neziskové organizace už z povahy věci nebudou mít prostředky na hájení práv spotřebitelů.
To potvrzuje ve svých vyjádřeních i největší česká spotřebitelská organizace dTest, která opakovaně upozorňuje na problém ve financování hromadných řízení.
Jednoduše se tak může stát, že možnost podání hromadné žaloby bude pouze formální, ale reálně k jejímu podání nikdy nedojde, neboť velmi omezený okruh aktivně legitimovaných subjektů na to nebude mít peníze.
I úspěch hromadné žaloby zaplatí spotřebitelé
Tento problém ještě prohlubuje navrhovaná úprava náhrady nákladů v řízení o hromadných žalobách. Ta funguje tak, že v případě úspěchu bude odměna úspěšného žalobce strhávána z vysouzené částky a náklady na vedení sporu tak v konečném důsledku ponese spotřebitel i tehdy, bude-li úspěšný.
Naopak, když spotřebitelé prohrají, budou muset náhradu nákladů uhradit, resp. tato povinnost bude stíhat neziskovou organizaci. To samo o sobě může působit jako dostatečně odrazující prvek pro využití hromadné žaloby, neboť spotřebitel bude na nákladech tratit v případě úspěchu i neúspěchu.
Návrh navrhuje podílovou odměnu pro žalobce ve dvou verzích, a to 5 % nebo 25 % z přisouzeného plnění. V případě zvolení varianty 5 % se sice sníží negativní dopad na spotřebitele, avšak pro neziskové organizace může být takto nízká odměna demotivační.
Zejména v počátcích, kdy se na základě nového zákona budou tvořit zkušenosti, vzory a praxe, bude proces přípravy hromadné žaloby, notifikace potenciálních poškozených spotřebitelů a zastupování před soudy spojeno s velmi výraznými finančními náklady, které nelze vzhledem k povinnému zastoupení advokátem snížit.
Z toho plyne, že neziskové organizace nejenže nemusí mít peníze na vedení tohoto sporu, ale může také docházet k situacím, kdy jim ani úspěšné vedení sporu nenahradí vynaložené náklady a vedení těchto sporů pro ně bude ztrátové. Tuto ztrátu jako neziskové organizace nebudou mít z čeho pokrýt, což jednoduše povede k tomu, že hromadné žaloby podávat nebudou. Ve výsledku se tak poškozeným spotřebitelům může stát, že nebudou mít nikoho, kdo by je chtěl zastupovat.
Návrh pracuje s principem opt-in, opt-out je ale lepší
Jako nevhodný lze označit i zvolený režim hromadných žalob, tedy tzv. opt-in režim. V rámci opt-in režimu se členy skupiny stávají pouze osoby, které se dobrovolně přihlásily k hromadné žalobě.
To samozřejmě dále zvyšuje náklady neziskových organizací, neboť budou nuceny vynaložit náklady nejen na vedení sporu, ale již na samotné vyhledávání dostatečného množství poškozených ochotných se k žalobě připojit.
V rámci druhého z možných režimů, tzv. režimu opt-out, se osoby stávají členy skupiny automaticky, tedy aniž by učinily jakýkoliv úkon. Hromadná žaloba tak může být zahájena bez jejich vědomí či výslovného souhlasu. Hromadná žaloba by se však týkala vždy všech poškozených spotřebitelů, s výjimkou těch, kteří by si to výslovně nepřáli.
Neziskové organizace by tak měly lépe zajištěn dostatečný počet poškozených pro účely řízení. Data ze států, v jejichž právních řádech již institut hromadných žalob byl zaveden, navíc prokazují, že v tomto ohledu je daného cíle lépe dosahováno právě režimem opt-out.
Proč návrh řeší pouze spotřebitelské spory?
Jako nešťastné lze označit také to, že navrhované znění zákona umožní podání hromadných žalob pouze u spotřebitelských sporů. V právních řádech, kde mají hromadné žaloby již tradiční místo, jsou přitom hromadné žaloby využívány např. u újmy způsobené poškozením životního prostředí, v pracovněprávních sporech se zaměstnavateli či v případě poškození akcionářů obchodních korporací. Limitace pouze na spotřebitele tak je minimálně promarněnou příležitostí.
S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že jediné co by současná podoba návrhu zákona vyřešila, je splnění požadavků evropské směrnice v teoretické rovině. Ve skutečnosti by však k potřebnému narovnání podnikatelského prostředí a ochraně spotřebitelů vůbec dojít nemuselo. Je nicméně potřeba dodat, že jde stále pouze o návrh a konečná podoba zákona tak může tyto neduhy ještě odstranit. Že se tak stane je ale vzhledem ke krátícímu se času na schválení zákona a dosavadnímu vývoji zřejmě optimistická představa.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera