Upozornění na změnu výkladu délky promlčení u pojištění odpovědnosti za škodu

Tento článek informuje o změně dosavadní praxe vnímání promlčecí doby u dopravních nehod, resp. u jakéhokoliv pojištění odpovědnosti za škodu.

K této změně dochází rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č.j. 25 Cdo 1976/2019-182, ze dne 28. 11. 2019 (dále jen „Rozsudek“).

V Rozsudku byl řešen soudní spor o náhradu škody dvou významných stran, a to Ředitelství silnic a dálnic jako žalobce a Kanceláře pojistitelů jako žalovaného.

V tomto rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyslovil právní názor, který odporuje stávající právní praxi ohledně vnímání promlčení u jakéhokoliv pojištění odpovědnosti za škodu, zejména pak u dopravních nehod.

  1. Stávající praxe

Stávající praxe vycházela zejména z ustanovení § 626 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), který byl tzv. speciálním ustanovením k délce promlčecí doby pro pojištění odpovědnosti (např. u povinného ručení) a stanovoval zvláštní režim plynutí promlčecí, doby, který bylo možno charakterizovat jako 3+1. Dle tohoto ustanovení běží obecná tříletá promlčecí doba, ale počíná běžet až od uplynutí jednoho roku po nehodě, fakticky bylo tedy možno nárok na náhradu újmy uplatnit bez rizika námitky promlčení do 4 let od nehody. Konkrétní znění tohoto ustanovení je následující:

„U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.“

Ve smyslu výše uvedeného informuje o čtyřleté délce promlčecí době do dnes také většina pojišťoven na svých webových stránkách a rovněž např. server pojisteni.cz.

Výše uvedený názor vnímání promlčecí doby se opíral rovněž odbornou literaturu, např. komentář z r. 2014 vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer, autorský kolektiv J. Švestka a spol.

Naopak se žádná z pojišťoven ke dni vypracování tohoto článku nikde nezmiňuje, že by z výše uvedeného pravidla měla platit výjimka pro pojištění odpovědnosti za škodu (včetně povinného ručení, které je velmi častým případem). 

2. Nový právní názor

Rozsudek však dospívá k závěru, že výše uvedená stávající praxe nemá vždy oporu v platném právu OZ, neboť nezohledňuje aplikaci ustanovení § 635 odst. 2 OZ, dle kterého platí, že:

„Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.“

OZ bohužel nikde nestanovil, jaký je vztah ustanovení § 626 odst. 2 OZ (stanovujícího pravidlo 3+1) a právě výše uvedeného ustanovení.

Je zcela nepochybné, že ustanovení § 626 odst. 2 OZ je speciálním ustanovením k obecné úpravě promlčení pro pojistná plnění, a takto bylo rovněž vnímáno. Co však nebylo zřejmé, byl vztah § 635 odst. 2 OZ k § 626 odst. 2 OZ, neboť se jednalo de facto o další speciální ustanovení, které však nebylo slučitelné s aplikací § 626 odst. 2 OZ.

Tento vztah řeší právě výše uvedený Rozsudek, a to dle našeho názor ve prospěch vcelku absurdního závěru, že se jedná o speciální ustanovení k jinému speciálnímu ustanovení (právě § 626 odst. 2 OZ). Speciální úprava (3+1) je tedy dále speciálně modifikována, to však jen ve vztahu k pojištění odpovědnosti, zatímco u jiných pojistných plnění platí právě úprava dle § 626 odst. 2 OZ (3 + 1).

3. Zhodnocení vlivu Rozsudku

Výše uvedené rozhodnutí tedy bohužel nabourává zavedenou praxi, kdy bylo velmi jednoduché stanovit, zda k promlčení došlo, či nikoliv, a to právě s ohledem na zavedení lhůty 3 + 1, která dávala smysl především s ohledem na to, že doba jednoho roku je běžně obvyklá pro ustálení zdravotního stavu po nehodě a předcházelo se tak sáhodlouhým sporům o to, kdy nastal okamžik ustálení zdravotního stavu (tedy vědomost o újmě poškozeného, jakožto rozhodná okolnost pro počátek běhu promlčecí doby).    

Ve smyslu Rozsudku pak platí dle našeho názoru zcela absurdní výklad, kdy ve vztahu k pojištění odpovědnosti za škodu běží de facto 3 promlčecí doby zaráz, přičemž uplynutím byť jen jediné z nich dochází k promlčení nároku, a to i vůči pojišťovně. Tyto lhůty jsou následující:

  • Speciální subjektivní promlčecí lhůta dle § 626 odst. 2 OZ, tedy de facto čtyřletá lhůta s počátkem od vzniku pojistné události;
  • Obecná objektivní promlčecí doba v délce 10 let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (u škod způsobených úmyslně pak činí tato doba 15 let);
  • Obecná promlčecí doba v délce 3 roky, a to od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Těmito okolnostmi je pak vědomost o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá.

Právě poslední vymezená lhůta je v zásadě velmi problematická, neboť např. u úrazů při dopravní nehodě lze jen velmi nesnadno stanovovat okamžik rozhodný pro její počátek.

V tomto ohledu bude tedy nutné zkoumat počátek ve smyslu dřívější judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1089/2006, ze dne 29. 11. 2006, podle kterého např. v případě nároku na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění poškozeného je tento okamžik dán momentem, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění poškozeného. Jedná se o tzv. ustálení zdravotního stavu poškozeného, které zpravidla nastává rok po nehodě, ale může trvat i mnohonásobně déle. Od tohoto okamžiku pak běží subjektivní promlčecí doba. Posouzení této otázky je pak i dle výše uvedeného posouzení závislé na vyjádření lékaře.

Výše uvedený Rozsudek tedy velkým způsobem zkomplikuje dosavadní praxi a lze očekávat, že přinese rovněž velké množství sporů ohledně promlčení nároku poškozeného, zejména s ohledem na to, že nelze vždy snadno a jednoznačně určit okamžik, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu a poškození jednoduše budou v nejistotě ohledně okamžiku promlčení jejich práva.

V tomto ohledu se pak dle našeho názoru jeví jako zcela absurdní nutnost sledovat běh de facto tří různých promlčecích dob s různými okamžiky jejich počátku, přičemž u jedné z nich je navíc stanovení počátku závislé na výsledku znaleckého zkoumání.

4. Závěr

S ohledem na výše uvedené lze tedy shrnout, že Rozsudek je poněkud nešťastným rozhodnutím, které činí sledování promlčení nároků u pojištění odpovědnosti značně náročné až nemožné.

Jako problematické se jeví zejména to, že v praxi poběží fakticky 3 samostatné lhůty, přičemž k promlčení nároku dojde při uplynutí kterékoliv z nich.

Obecná subjektivní tříletá promlčecí doba pak má zejména u nároků z újmy na zdraví velmi komplikovaný postup pro stanovení jejího počátku a Rozsudek proto tímto nešťastně mění zavedenou praxi s relativně dobře stanovenými pravidly a výklad Nejvyššího soudu tak poněkud absurdně směřuje do oblasti právní nejistoty.

Napsal: Jiří Kučera

Máte dotazy na naše služby?

Ozvěte se nám ještě dnes

+420 273 134 333