Pozor na neúčinnost zápočtů dlužníka
Obecné soudy ve své rozhodovací praxi dospívaly k závěrům, že započtení učiněná dlužníkem v úpadku, případně dohodou dlužníka s věřitelem, jsou automaticky neúčinná a věřitel je povinen vydat započtené plnění do majetkové podstaty.
Úpadek dlužníka je přitom stavem faktickým, rozhodnutí soudu o úpadku pouze potvrzuje stav, který může v krajních případech trvat i několik let před rozhodnutím o úpadku. Věřitel tedy nemusí o úpadku dlužníka vědět (a zpravidla ani skutečně neví), dohoda o započtení tak pro něj může být riziková.
Nejvyšší soud však ve svém nedávném rozsudku dospěl k závěru, který tento pro věřitele velice přísný výklad zmírňuje a riziko pro věřitele zásadním způsobem snižuje.
Podrobnější informace můžete nalézt v následujícím článku:
I. Započtení a úpadek dlužníka
Podstata započtení spočívá v tom, že dvě osoby mají vůči sobě vzájemné pohledávky stejného druhu (tj. například si vzájemně dluží peníze) a započtením se tyto pohledávky vzájemně zruší.
Započtení je tedy praktický a především v podnikatelských kruzích častý způsob zániku závazků. Problém však může nastat za situace, kdy se některá ze stran dostane do úpadku.
Úpadek je přitom faktický stav a dlužník je proto v úpadku vždy již před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka, věřitel tak o úpadku dlužníka ani v době započtení nemusí vědět.
Některá jednání dlužníka (tedy i započtení) učiněná v úpadku pak mohou být za níže popsaných podmínek vůči věřitelům dlužníka neúčinná. Neúčinná jednání jsou sice platná, nicméně bude-li soudem neúčinnost prohlášena, je věřitel povinen vydat insolvenčnímu správci započtenou částku.
II. Neúčinnost jednání učiněných před zahájením insolvenčního řízení
Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele. Jedná se tedy vždy o úkony dlužníka, tj. o jednostranné započtení ze strany dlužníka nebo dohodu o započtení.
Neúčinnosti se v insolvenčním řízení může domáhat pouze insolvenční správce
a) Úmyslně zkracující
Zřejmě nikoho nepřekvapí, že dle insolvenčního zákona mohou být prohlášeny za neúčinné takové úkony, kterými dlužník v období až pěti let před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, a tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.
Při započtení přitom nepochybně může dojít ke zkrácení ostatních věřitelů, když celá započítaná částka bude použita na úhradu dluhu pouze jednoho věřitele, namísto poměrné úhrady pohledávek všech věřitelů v insolvenčním řízení. Bude-li tedy prokázán zkracující úmysl a vědomí druhé strany, bude se jednat o neúčinný úkon.
b) Zvýhodňující úkony
Zvýhodňujícím právním úkonem insolvenční zákon rozumí právní úkon učiněný až tři roky (u osob blízkých a koncernu) nebo jeden rok (u ostatních osob) před zahájením insolvenčního řízení, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že započtení učiněné před zahájením insolvenčního řízení je zvýhodňujícím úkonem pouze tehdy, že by nemohlo být se stejným účinkem učiněno po zahájení řízení. Posuzuje se proto obdobně, jako započtení učiněné po zahájení řízení (viz níže).
III. Neúčinnost jednání po zahájení insolvenčního řízení
Po zahájení insolvenčního řízení, tj. po podání insolvenčního návrhu, je dlužník povinen zdržet se nakládání s majetkem, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Úkony učiněné v rozporu s tímto zákazem jsou vůči věřitelům právně neúčinné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že započtením nikdy nemůže dojít ke zmenšení majetku, neboť započtením dlužník vždy získá tolik, kolik sám vydal (což je také podstatou započtení). Započtení tedy fakticky může být neúčinné pouze za situace, že by jím došlo k podstatné změně ve skladbě, využití či určení majetku dlužníka, nikoliv jakékoliv započtení učiněné dlužníkem, jak extenzivně dovozovaly soudy obecné.
IV. Závěr
Judikatura Nejvyššího soudu podstatně zmírnila rozhodovací praxi obecných soudů, které považovaly za neúčinné fakticky veškerá započtení učiněná dlužníkem v úpadku. Tato praxe vedla k velké nejistotě věřitelů, když tito si nemohli být jistí tím, zda náhodou není dlužník v úpadku a zápočet nebude prohlášen za neúčinný.
Nejvyšší soud závěry obecných soudů omezil prakticky pouze na ta započtení, kterými dojde k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku v majetkové podstatě. Při běžné podnikatelské praxi přitom zpravidla nedochází k zápočtům pohledávek natolik zásadních, že by splňovaly výše uvedenou podmínku.
Nejvyšší soud tak poskytl věřitelům podstatně větší jistotu při zápočtech v běžném podnikatelském styku, na který se úprava neúčinnosti právních úkonů v drtivé většině případů nebude vztahovat. Věřitelé by tak měli dbát zvýšené pozornosti především u zápočtů, které mohou mít významný vliv na dlužníka, respektive jeho majetek.
Napsal: Jiří Kučera